Mysl často běží napřed. Přemýšlí, plánuje, skládá možnosti a vrací se k tomu, co už se stalo. Tělo zatím zůstává v přítomnosti. Dýchá, cítí, napíná se, povoluje.
Když své tělo dlouho neslyšíme, nezačne mluvit složitěji. Začne mluvit hlasitěji. Únavou, tlakem, bolestí, neklidem nebo zvláštním pocitem, že jsme někde mimo sebe.
Vrátit se do těla nemusí znamenat nic velkého. Někdy stačí položit chodidla na zem, všimnout si dechu a dovolit si na chvíli nebýt projektem, který je potřeba neustále opravovat.